Naše tělo konstantně reaguje na vnější i vnitřní podněty a upravuje vůči nim vyladění rovnovážného stavu, homeostázy. Využívá k tomu bezprostředních či krátkodobých reakci i dlouhodobých adaptací a kompenzačních mechanismů. Zjednodušeně řečeno, téměř 24hodin denně naše tělo monitoruje, co se s ním děje a snaží se upravit vnitřní pochody tak, by fungovalo co možná nejlépe. To se děje z valné většiny automaticky, regulačními mechanismy, které nemůžeme vůlí ovlivňovat. Na jednu stranu za to buďme rádi, protože pokud bychom museli vědomě přemýšlet nad syntézou každé aminokyseliny, vylučováním molekuly hormonu nebo třeba pohybem našeho trávicího ústrojí, asi by nám nezbývalo příliš kapacity na cokoliv jiného.
Na druhou stranu nesprávné vnitřní vyladění či adaptace na nevhodné podmínky, ony zaběhlé „programy“ našeho těla, se často velice špatně mění a čím déle podle nich tělo řídíme, tím hůře se odnaučují. Někteří autoři dokonce mluví o tom, že pohybové návyky nemůžeme nikdy úplně zapomenout či se je přeučit, pouze se musíme naučit nové a ty začít používat. Proto je tak důležité mít pevně vybudované základy, ideálně od dětského věku.
Do samotných vnitřních procesů zasahovat sami moc nemůžeme, a tak je potřeba jít o stupínek výše. Vlastní vůlí totiž můžeme ovlivnit ony podněty a vjemy, které naše tělo zpracovává a ma které reaguje. Když cvičíme, adaptujeme se na zátěž. Posilování nás adaptuje na zvedání těžkých břemen a učí naše svaly pracovat proti odporu a koordinovaně, běhání nám zlepšuje oběh krve a práci s dechem. Adaptace je však dvousečná zbraň – když sedíme, naše tělo se adaptuje… na sezení. Svaly ochabují, ztrácí schopnost fungovat koordinovaně a ve správném rozsahu. Dlouhodobá nadměrná konzumace cukrů nás adaptuje tím, že si kvůli postupně přibývající inzulinové rezistenci našich buněk „vyžereme“ cukrovku (Diabetes Mellitus II.typu). Naše tělo je sice plno geniálních mechanismů a schopné neuvěřitelných reparačních procesů, ale dlouhodobé plánování by měl mít na starosti především náš mozek.
Každý typ tkáně v lidském těle má odlišné tempo adaptace. Svalová tkáň se adaptuje mnohem rychleji než šlachy a vazivo, kostní tkáň se v závislosti na zatížení a dostupné výživě remodeluje od útlého mládí až do stáří (byť postupně ztrácí na efektivitě a tempu přestavby), nervová tkáň se adaptuje jak anatomicky (regenerace poškozených nervových buněk), tak navazováním nových a úpravou již existujících synapsí mezi jednotlivými nervovými buňkami. Samotné reparační a dlouhodobé adaptační mechanismy pak probíhají většinou v klidu, mimo zátěž a během spánku.
Toho se hojně využívá při tréninku, kdy krátkodobým stresem tělo přimějeme opustit svůj rovnovážný stav a vystavíme se nepohodlí a zátěži. Během následné fáze odpočinku a regenerace pak tělo přebuduje dané systémy (například zvětšením svalu/zefektivněním kontrakce, zpevněním šlachy), aby až se s danou zátěží znovu setkáme, byli jsme lépe připraveni (měli větší sílu). Na principu krátkodobý stres – dlouhodobá adaptace funguje například i saunování a otužování, pobyt ve vysokohorském prostředí, nebo třeba opalování.
Zde je potřeba zdůraznit to, že adaptace na danou zátěž, tedy i zlepšení v tréninku, probíhá primárně v regenerační fázi. Mezi lékem a jedem je tak často rozdíl pouze v dávce. Drtit tělo enormní zátěží bez adekvátní regenerace má totiž stejný efekt jako jet autem s motorem neustále v červených otáčkách. Dříve nebo později se zadřete, vyhoříte, v horším případě pak „odejde“ nejslabší článek celého systému a dojde ke zranění – natržený sval či šlacha, narušení spánku či hormonální nerovnováha.
Půlhodina cvičení 3x v týdnu a zbytek dne se válet po gauči vás ale taky nezachrání. Navíc, když teprve začínáte, rada “naslouchejte vašemu tělu” je spíše kontraproduktivní, protože vaše tělo je od přírody nastavené na šetření energií a její ukládání do zásob (protože co kdyby zítra nebylo co jíst, že?). Občas onen vnitřní hlas, křičící po dni volna, tak musíte trochu zkrotit.
Ale o tom až někdy příště.